|
Starokatolická církev
Počátky
Starokatolického hnutí
Starokatolická církev vznikla v důsledku
rozkolu v Římskokatolické církvi po prvním vatikánském koncilu, na
kterém biskupové dne 18. července 1870 přijali dogmatickou konstituci o
univerzálním primátu a neomylnosti římského papeže. Podstatou tohoto
učení bylo jednak to, že papež od uvedeného koncilu bude vykonávat
bezprostřední správní pravomoc nejen nad celou církví, ale i nad
jednotlivými biskupstvími, a to nejen ve věcech víry a mravů, ale i ve
věcech disciplíny a řízení církve. Dalším bodem bylo koncilní
rozhodnutí, že cokoliv papež vyhlásí ex cathedra ve věcech víry a mravů,
je samo sebou neodvolatelné a neomylné. K tomuto rozhodnutí papež
nepotřebuje dalšího souhlasu ani kardinálů, ani biskupů, ani kohokoliv v
katolické církvi.
Odezvou na toto rozhodnutí byla velká vlna protestů, která se zvedla
především v německy mluvících zemích: v Německu, Švýcarsku a
Rakousko-Uhersku. Zde někteří biskupové nechtěli nová dogmata podepsat –
mezi nimi i českobudějovický biskup Jirsík, pražský arcibiskup kardinál
Schwarzenberg i vídeňský arcibiskup kardinál Rauscher – ale nakonec se
podvolili. Mezi první náboženské obce Starokatolické církve v monarchii
patřil vedle Vídně a Riedu právě Varnsdorf. Samotná Starokatolická
církev byla v rakouské části monarchie uznána státem teprve v roce 1877
a první její místní synoda se sešla v roce 1879, avšak hnutí se dalo do
pohybu hned po I. vatikánském koncilu.
Učení a
ráz Starokatolické církve
Nesouhlas s novými dogmaty dal impuls k
rozsáhlé revizi katolického učení v rámci starokatolického hnutí.
Především bylo třeba vyjasnit otázky autority učitelského úřadu církve.
Na první místo byla postavena autorita biblické zvěsti. Z církevních
dogmat byla za závazná přijata pouze dogmata z prvního tisíciletí, než
se církev rozdělila na východní a západní. Zároveň se zrevidoval
organizační řád církve.
Z těchto snah vyplynulo učení Starokatolické církve. Stručně uvádíme
nejdůležitější z nich:
Synodálně episkopální struktura
církve. V čele starokatolických církví stojí biskupové a kněží farností.
Ti však jsou voleni (biskup synodou, farář farní radou s převahou
laiků). Synoda, synodní rada a farní rady též činí rozhodnutí důležitá
pro chod církve a farností. Církev se řídí demokratickými principy
řízení své činnosti, které jsou vyvažovány zachováváním apoštolské
posloupnosti.
Svátostí
uznává starokatolická církev sedm (ve shodě s Římskokatolickou a
Pravoslavnou církví): křest, večeře Páně, biřmování, svátost smíření,
pomazání nemocných, svátost manželství a kněžské svěcení. Rozlišuje však
význam křtu i eucharistie (důrazněji doložených v Bibli) a ostatních
svátostí
Celibát
není podmínkou kněžské služby
Rozvedení
nejsou vylučováni z přijímání svátostí a církev s laskavostí posuzuje
možnost jejich nového manželství
Obecně
lze říci, že starokatolíci chtějí být katolickou alternativou. V Česku
se hlásí k takovým prvkům národních dějin jako je sv. Cyril a Metoděj,
Mistr Jan Hus a Česká církev podobojí Jana Rokycany). Chtějí být církví
otevřenou potřebám současného člověka a usilují o to, aby věřící sami
určovali činnost a ráz své církve. V hledání skutečně obecné podoby
křesťanské víry se otevírají pozitivním přínosům reformace, zároveň však
zůstávají zakořeněni v katolické tradici. Chtějí být mostem v současném
rozdělení církví
|
